RECENZE: Smolná sezóna

 Autor: Moïra Fowley-Doyle | Vydavatelství: Cooboo | Počet stran: 256 | Rok vydání: 2016

Smolná sezóna je součástí Cařina života tak dlouho, jak si jen pamatuje. Vždycky koncem října. Už spousta jejích příbuzných v tuhle dobu přišla o život. Cařina rodina je nevysvětlitelně náchylná k nejrůznějším nehodám. Proto schovávají nože, ostré hrany stolů omotávají vatou a vypínají elektrické spotřebiče – ale nehody je pronásledují na každém kroku a ze smolné sezóny se pomalu stává obsese a jejich největší strach.

Ale proč jsou takhle prokletí? Mohou se z toho začarovaného kruhu vymanit? Opojný, zničující a intenzivní příběh s opravdu šokujícím závěrem.

Ukázka zahraniční obálky | Goodreads

   ~*~*~

Představte si žít v rodině, kterou každoročně provází Smolná sezóna - období, ve kterém mají všichni rodinní příslušníci smůlu za zády, modřiny po celém těle a přelámané kosti. Ať už se jedná o srážku s autem, pád do rozbouřené řeky, uvíznutí v plamenech či nevinná popálení od domácího toustovače, vše to jen potvrzuje fakt, že je s touto rodinou něco v nepořádku. Od října se tedy tři sourozenci - Alice, Sam a Cara oblékají do více vrstev oblečení, obvazují ostré hrany a vypojují všechny elektrické spotřebiče z elektriky. Smolné sezóně se však nejde vyhnout a karty slibují tu nejtragičtější ze všech.

Při prohlídce alb Cara narazí na jednu dívku ze školy, kterou rozeznává z každé fotografie nalepené na papíře. Sleduje ji? Co po ní chce a proč se nachází na každé jí focené fotce? 

Autorkou této knihy je francouzská (a napůl irská) spisovatelka Moïra Fowley-Doyle, která žije v Dublinu se svým manželem, dcerkou a starou kočkou. Má ráda červené víno, temné knihy plné smrti, čaj a šťastné konce. Svou první povídku napsala v osmi letech, kdy ji maminka řekla, že když napíše příběh o pavoucích, tak se jich přestane bát. Moïra se sice pavouků pořád bojí, ale psát od té doby nepřestala.

A tak na smolnou sezónu zvedněme sklenky,

 na řeku pod námi, v níž smáčíme své duše,

 na boule a tajemství, na duchy pod stropem,

 ještě jednou si připijme na zmáčenou cestu.

 Knížek, o kterých předem nevím, co mě čeká, snad nikdy nebudu mít dost. Miluju ten pocit, když nevím, do jaké romantiky či tragédie mě autorka zatáhne a jaký příběh mi začne před spaním vyprávět.

Tato kniha je však výjimkou, protože i kdybyste si těch pár řádků na zadní straně přečetli, stejně vám nic neprozradí a vy budete ještě zmatenější než na úplném začátku. 

Autorka nás zasadí do příběhu, ve kterém se teenagerům stávají nehody, padají z mostů, lámou si nosy při volejbale, nacházejí drobné panenky ve křoví, a my čtenáři nemáme nejmenší ponětí, co se to okolo nich děje. S vysvětlováním si dává na čas a celkově rozuzlení na nás připraví až na úplném konci, kdy už každý z nás musí nadskakovat zvědavostí a netrpělivě otáčet stránku za stránkou. 

Styl psaní autorky je velmi čtivý, plný básnických prostředků a metafor. Sem tam mi připadala přirovnání proti srsti a jen ztěžka jsem v nich hledala nějakou spojitost. A i když se mi některá zdála zvláštní, dodalo to autorčinými stylu trochu jedinečnosti.

Co se týče charakterů postav, nemohu přesně říct, který jsem si oblíbila nejvíce. Ať už se jedná o zvědavou Caru, vykladačku karet Beu nebo tvrdohlavou Alici, všechny měly něco do sebe a bez nich by příběh nebyl takový, jaký byl. 

Autorka měla velmi originální nápad, který proměnila v milou oddechovku, kterou si užije snad každý knihomol. Nejedná se o přepychově napsaný příběh, ale svému účelu plně postačí. Pokud vás námět zaujal, myslím, že se vůbec nemusíte bát mu dát šanci.  Rozhodně tam nejdete něco, co vás překvapení a nechá ve vás pocit plný zvědavosti a nadšení.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Martinus.cz. Na knihu se můžete podívat zde.